Ruské ozbrojené síly

V roce 1989 se sovětská vojska stáhla z Afghánistánu a začala se stahováním z Východní Evropy. Stahování z NDR a zemí odtrhnuvších se od SSSR probíhalo až do roku 1994. Stahování ze zahraničí ale nebylo úplné - Ruské základny zůstaly v Arménii (9 000 mužů v roce 2000), Gruzii (22 000), Kazachstánu, na Kubě, Kyrgyzstánu, Moldávii (6 500), Tádžikistánu (11 000) a ve Vietnamu. Ovšem i zde se počty vojáků snižují a uvažuje se o zrušení některých základen, především Lourdes na Kubě a vietnamské Cam Ranh.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se jako největší svazová republika stalo Rusko jejím nástupcem. Proti dalšímu rozpadu federace byla v 90. letech několikrát nasazena armáda v Čečenské republice, kde i v současné době bují partyzánský odboj a časté jsou teroristické akce i za hranicemi Čečenska. Kromě pobaltských států se všechny země bývalého SSSR spojily do volného, spíše symbolického, svazku SNS (Společenství nezávislých států). Po rozpadu SSSR se naplno projevila ekonomická krize, která samozřejmě zasáhla i armádu. Vzhledem k přetrvávajícímu sovětskému imperiálnímu smýšlení se Rusko staví chladně k akcím západních zemí, především USA, v zemích v ruské sféře vlivu. Protesty ruské vlády proti bombardování Jugoslávie v roce 1999 vystřídal souhlas s přítomností USA v Afghánistánu a bývalých sovětských republik v jeho okolí. Západ na oplátku uznal ruský postup v Čečensku. Při rozšiřování NATO v roce 1999, ale především v roce 2004 kdy vstupovalo Estonsko, Litva a Lotyšsko, projevila ruská vláda s tímto nesouhlas, ale nepodnikla žádné kroky k jeho zabránění.

Ozbrojené síly Ruské federace (VSRF - Vooružénnye sily Rossíjskoj federácii) byly formálně založeny po rozpadu SSSR v roce 1992. Základ zůstal samozřejmě ve zrušené Rudé armádě, ale část jednotek byla předána ostatním státům bývalého SSSR. Kvůli katastrofální ekonomické situaci během 90. let dramaticky poklesly počty techniky a zbylá byla z velké části v neprovozuschopném stavu. V současnosti je ruská armáda jen zlomkem bývalé síly Rudé armády, jejímž hlavním úkolem mělo být dobytí Západní Evropy. Nová vojenská doktrína z listopadu 1993 stanovuje přeměnu na regionální vojenskou velmoc bez globálních ambicí s důrazem na vysokou mobilitu a bojeschopnost.

VSRF se dělí na tři hlavní části, a to pozemní síly, vzdušné síly a vojenské námořnictvo, a tři nezávislé jednotky, jimiž jsou strategické raketové vojsko, kosmické vojsko a výsadkové vojsko. Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident (Vladimir Putin od 31. 12. 1999). Za SSSR byl hlavním velícím a dohlížejícím orgánem nad armádou generální štáb, v současnosti má tuto úlohu ministerstvo, v jehož čele stojí ministr obrany (Anatolij E. Serdjukov od 15.2. 2007).

Ozbrojené síly zachovávají základní službu v délce dvou let (v roce 1995 byla prodloužena z 18 měsíců), přičemž v roce 2008 má být zredukována na jeden rok. V roce 2005 bylo ve dvou povolávacích rozkazech odvedeno kolem 330 000 mužů, se změnou délky základní služby se počítá až se 70% profesionálních vojáků, v delší budoucnosti pak s plně profesionální armádou. Problémem však je, že se nedostávají prostředky na platy vojáků ani důstojníků, takže služba v armádě ztrácí atraktivitu. Ve VSRF mohou sloužit i občané cizích zemí, především z bývalého SSSR, s výjimkou elitních jednotek a rozvědky.

Po rozpadu SSSR zůstalo 70% zbrojního průmyslu právě v Rusku. Státní podniky byly z velké části privatizovány, část zůstala pod kontrolou státu, ale všechny spojuje krize a úpadek zbrojní výroby. Po katastrofální ekonomické situaci v 90. letech, která se samozřejmě odrazila i v armádě, a odlivu vědců do zahraničí, se situace začala v posledních letech zlepšovat. V roce 2002 byl například nárůst výdajů na novou výzbroj až o 40% vyšší než v předchozích letech. Přesto ruský vojenský průmysl není schopen přežívat jen z dodávek pro vlastní armádu a intenzivně nabízí své produkty do zahraničí. Mezi jeho největší zákazníky patří Čína, Indie a země jihovýchodní Asie.

Pozemní síly
Pozemní síly jsou rozděleny do šesti hlavních vojenských oblastí: Moskevské, Leningradské, Severokavkazské, Povolžsko-Uralské, Sibiřské a Dálně-východní. Jsou tvořeny motorizovanou pěchotou, tvořící největší část, tankovým vojskem, což je hlavní úderná síla, dělostřelectvem a raketovým dělostřelectvem, PVO a letectvem pro přímou podporu, průzkum a transport pozemních jednotek. V pozemním vojsku se rozpad SSSR a ekonomické problémy odrazily v drastickém snížení počtů techniky a vojáků. V 80. letech sloužilo u pozemních sil SSSR okolo 4 000 000 mužů, na počátku 90. let to bylo kolem 1 500 000, dnes je to asi 300 000 mužů (a žen) a tento počet by se měl ještě o nějakých 50-70 000 snížit. Počty tanků se například snížily z 50 000 v roce 1988 na současných 15 500, zbylé jsou uskladněny, podobně se snížil počet všech druhů techniky. Rusko na rozdíl od západních zemí vyvíjí nové typy tanků, avšak nenachází finance na zavádění nové techniky v dostatečném počtu. Na konci 90. let měly pozemní síly pouze 20-25% techniky pokládané za moderní, tj. např. T-90, T-80U, BTR-80, 2S19 ad. V roce 1997 byly díky důsledné reorganizaci vytvořeny síly rychlé reakce schopné plné bojové pohotovosti ve velice krátkém čase. První plně profesionální jednotkou se stala 201. motostřelecká divize dislokovaná v Tádžikistánu.

    

Vzdušné síly (VVS - Voenno-vozdušnje sily)
Jako všechny části bývalé sovětské armády, bylo i letectvo rozděleno mezi nástupnické státy a Rusko získalo zhruba 40% letadel a 65% obsluhy. Po reorganizaci je rozděleno na tři části, a to taktické/stíhací, strategické a transportní letectvo. V roce 1998 došlo ke sloučení VVS a Vojsk PVO kvůli mnohem efektivnější spolupráci v této podobě a především pro ušetření finančních prostředků. Letectvo postihla ekonomická situace velice tvrdě. Počty techniky musely být sníženy a byly zrušeny některé základny, mnoho letounů není provozuschopných kvůli nedostaku náhradních dílů, nedostávají se prostředky na palivo, platy a výcvik. Pořizování nových typů letounů je nemyslitelné, proto se přistupuje k modernizaci již sloužících strojů, která však probíhá velice pomalu. Přes všechny zmíněné potíže patří i modernizované stroje ke světové špičce a ruští letečtí výrobci intenzivně pracují na strojích nové generace. Ruští piloti mají nalétáno jen kolem 10% letových hodin oproti pilotům USAF. Průměrné množství nalétaných hodin v roce 2000 bylo 20, 44 na dopravní piloty, 10 na bojové. Nejvíce měli nalétáno piloti sloužící v Čečensku, tedy v průměru 100 hodin.      

Vojenské námořnictvo (VMF - Voenno morskoj flot)
Námořnictvo se dělí na čtyři floty, a to Baltskou s hlavní základnou v Baltijsku, Černomořskou (Sevastopol), pod kterou spadá i Kaspické moře, Severní (Murmansk) a Pacifickou (Vladivostok) s podřízenými jednotkami v Indickém oceánu. Námořnictvo má své vlastní letectvo (AV-MF - Aviatsija voenno morskogo flota) se 165 bombardéry Tu-22M, asi 40 Tu-95, 52 stíhacími Su-33, 110 MiG-29, 130 bitevními Su-24M, 20 Su-24MR a 70 Su-25. Dále k němu patří námořní pěchota a pobřežní dělostřelectvo. Ruské lodě jsou oficiálně značeny RFS (Russian Federation Ship). Po rozpadu SSSR si VMF ponechalo všechna plavidla s jaderným pohonem, letadlové a vrtulníkové lodě, a raketonosné ponorky. Velké počty lodí jsou vyřazovány a prodávány k sešrotování, provozováno je jen malé procento jaderných ponorek. Obecně je námořnictvo považováno za druhořadé oproti ostatním dvěma částem ozbrojených sil a jeho hlavními úkoly je obrana námořních cest a strategické zastrašování.

    

Strategické raketové vojsko
Přestože byly počty hlavic vzhledem k odzbrojujícím smlouvám START a SALT sníženy, má Rusko druhý největší jaderný arzenál na světě (po USA) a spoléhá na něj jako na primární odstrašující prvek. Vzhledem k tomu byly a jsou jaderné zbraně prioritní položkou ve vojenském rozpočtu. Po rozpadu SSSR byly veškeré jaderné zbraně a jejich nosiče předány Rusku, to se týkalo především Ukrajiny, dále Běloruska a Kazachstánu. Jaderné hlavice nesou rakety umístěné na mobilních odpalovacích rampách a v podzemních silech. Námořnictvo pak provozuje velký počet raketonosných ponorek a menší počet hlavic může k cíli dopravit letectvo. Nejmodernějším nosičem jaderných hlavic je raketa RS-12M1 Topol-M (SS-27), resp. její námořní verze Bulava (SS-NX-30). Vzhledem k hrozbě, že by ruské jaderné hlavice mohly padnout do rukou teroristů, financují USA jejich likvidaci a bezpečnostní zázemí jejich skladování. Podle smlouvy START II se měl do roku 2003 snížit počet hlavic na 3 000 - 3 500, Rusko si vyžádalo prodloužení do roku 2007. V jednání je nová smlouva START III s návrhem snížení počtu do 2 000 hlavic. Sama ruská strana plánuje snížení na 1 500 a odpovídající počet nosičů, protože vyšší počet není ekonomicky udržitelný a úspora může dosáhnout až 25% vojenského rozpočtu.

    

zpět